| oficiální informační systém města | http://www.tabor.cz/ |
| informace na Wikipedii | http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%A1bor |
| kulturně informační servis | http://www.taabor.cz/ |
| husitské muzeum | http://www.husmuzeum.cz/ |
Historie města Tábora
Jméno Tábor se v české historii poprvé objevuje již roku 1419. Husovi následovníci tak nazvali kopec nedaleko Bechyně, kde se scházeli spolu se svými kněžími a účastnili se bohoslužeb podle svého zvyku. Bylo tenkrát více kopců, hor a hradišť, která svého času nesla jméno Tábor. Přívrženci Husova učení je dočasně osídlovali, aby na nich očekávali druhý příchod Ježíše Krista. Avšak jen jediné z těchto osídlení přečkalo onu bouřlivou dobu, a sice město naše.
Dramatické začátky
Založeno bylo město Tábor v roce 1420. Své útočiště zde nalezli kališníci původně vypuzení ze Sezimova Ústí, jež bylo zpočátku husitům příznivě nakloněno. Náklonnost se proměnila v nenávist, když Ústí připadlo dědictvím prokatolickému panu Oldřichovi. Ten na přelomu let 1419 a 1420 většinu ústeckých kališníků z města vyhnal, avšak z tohoto radikálního řešení se neradoval dlouho- již v únoru 1420, v poslední noc v masopustu, kdy všichni lidé náramně poveseleni před nadcházejícím postem leželi doma společensky unaveni, vtrhli bývalí husitští obyvatelé do města. S vojenskou pomocí Prokopa z Kamenice, nevlastního Oldřichova bratra, obsadili Ústí a jeho katolické obyvatelstvo vyhnali či pobili.
V Sezimově Ústí se však již jeho staronovým obyvatelům nelíbilo. Díky své poloze se Ústí jen těžko mohlo ubránit proti případným obléhatelům a v tak choulostivé situaci husité potřebovali místo spolehlivé. Pro nastínění tehdejší atmosféry nahlédněme do starých kronik: „Téhož roku (1420) o masopustě pan Prokop z Ústí a z Kamenice městoÚstí získal a mnichy odtud vypudil, a v postě počali se hraditi v opuštěném městě blízko Ústí, řečeném Hradiště a lid počal tam se hrnouti, dobyvše dříve onoho hradu v Hradišti; na to v sobotu před květnou nedělí (30.března) vypálili město Ústí a skoro všichni odešli na Hradiště a tam se opevnili nazvavše město Tábor; a odtud nazváni jsou Táborští.“
Ideové počátky, pragmatické konce
Počátky nového města jsou provázeny neobvyklým pokusem o zrušení soukromého vlastnictví. Opět ze starých kronik můžeme vyčíst, že „na Hradišti neb na Táboře nic není mé a nic tvé, než všecko v obec rovně mají.“ Lidé sympatizující s husitským učením, kteří sem přicházeli z okolních vesnic, sypali přinesené peníze do kádí stojících na náměstí. Toto společné držení veškerého majetku přetrvalo sotva zakladatelský rok 1420, na konci tohoto roku již byly vybírány od poddaných obvyklé dávky. Zřejmě se příspěvků v kádích již nedostávalo.
Na nově založené hradiště se vydal i Jan Žižka se svým houfem a spolu s táborskými pak vyjel na tažení ku Praze. Když pak o 14 let později bitvou u Lipan roku 1434 skončilo slavné období husitské, započal Tábor svou mírovou etapu a jeho obyvatelé se začali stále více podobat obyčejným měšťanům. Císař Zikmund udělil Táboru status královského města (1437), táborští se s císařem usmířili a dokonce změnili svou dosavadní městskou pečeť (kalich mezi mečem a cepem) na znak města (orlice nesoucí na prsou lucemburského lva), který se v nezměněné podobě uchoval do současnosti.
Přestože nejbouřlivější doby má již naše město za sebou, ještě pár let potrvá, než se Tábor stane poklidným místem žijícím jako jiná města především z řemesel a obchodu. Zhruba ještě celé desetiletí bylo možno táborské obyvatele rozdělit na dvě skupiny: jedni se zabývají městskými živnostmi, hlavně soukenictvím a obchodem, druzí si opatřují živobytí především loupežnými nájezdy. Pro ilustarci té doby uveďme ještě úryvek ze zprávy Aeneáše Silvia Piccolominiho, církevního hodnostáře a pozdějšího papeže, který navštívil Tábor dvakrát v roce 1451: „chtěli jsme raději svěřiti se vlkům než zajícům. Táborští byli tomu rádi a vysunuli se hromadně vstříc k uvítání našemu. Divné to podívání; lid hrubý a neokrouchaný ano chtěl zdvořilým vidím býti. Počasí bylo deštivé a chladné; oni pak vyšli proti nám jedni jezdecky, jiní pěšky; někteří v čechlících, jiní v kožiších; nejden bezoký, jiný bezruký; onen bez sedla, tento bez bot a ostruh, všichni bez pořádku a s hovorem hlučným; (…) V městě není ulic pravidelných, než jak kdo náhodou postavil byl prve prve stan svůj, tak vystavěl si později dům ze dříví aneb z lepenice; po náměstí pak stojí rozestaveno na ostrach sousedům válečných strojů množství.“
Když v roce 1452 byl Tábor donucen kapitulovat před vojsky Jiříka z Poděbrad, ztratil možná svou hrdost a samostatnost, nikoli však majetek a privilegia vyplývající ze statutu královského města. Života většiny obyvatel se ztráta samostatnosti příliš nedotkla. Ve městě se rozvíjela tehdy běžná řemesla jako soukenictví, pivovarnictví či nožířství a Tábor pomalu mizel z jeviště „velkých“ českých dějin.
Dějiny méně čtivé, avšak prosperující V roce 1521 byla dokončena stavba táborské radnice na hlavním (dnes Žižkově) náměstí, doklad rostoucího bohatství a blahobytu města. Gotický sál, který se nachází v patře (dnes prostory Husitského muzea), je pak po Vladislavském sále na Pražském hradě druhým největším svého druhu v republice.
V dalších staletích, přestože Tábor již nikdy nestál na výsluní dějin jako při svém vzniku, nevyhnul se samozřejmě konfliktům, které otřásaly celou zemí. V roce 1618 se táborští připojili na stranu protestantů a o tři roky později hájili hradby proti císařským vojskům. Pochopitelně neúspěšně a doba pobělohorská pak pomalu navracela město Tábor a jeho obyvatele zpět ke katolickému učení a církvi. Následovalo období míru.
Jako krajské město Tábor figuroval od roku 1750 do roku 1868. Především ve dvacátém století se město rozrostlo na všechny strany, do podoby, v jaké ho známe dnes. Historické jádro Tábora bylo vyhlášeno městskou památkovou rezervací v šedesátých letech dvacátého století.
Tábor, přestože navenek vyhlíží jako běžné okresní město, si ve svém centru zachoval spleť křivolakých uliček, které dodneška upomínají na pohnuté okolnosti jeho vzniku. A přestože mnozí kamenní pamětníci zašlých časů již nenávratně zmizeli (jako například židovská synagoga nesmyslně zbořená v roce 1977), množství zachovalých starých domů, zbytky někdejšího opevnění i výhled z výšky na řeku Lužnici se silně dotýká nejenom těch, kteří se zde narodili a své město pokládají ne- li za střed světa, tak alespoň za jeho ničím nenahraditelnou součást.
zpracovala Hela Smyčková